Ráno vstanu, v klidu si dám kávičku a při jejím pití si v hlavně projíždím svůj denní plán.. Co je dnes za den, co mě čeká ve škole, jaké byly úkoly, jestli se píší nějaké testy, jestli mám vše připravené..                                           

A vyrazím do nedaleké budovy, kde za necelou hodinu přivítám s úsměvem na tváři ty své otrávené deváťáky 🙂
Povídání na všemožné téma, několik rad ohledně samostatné práce, společné upevňování naučených početních úkonů a dopoledne samozřejmě uběhne jako voda.                                                                                   

 A já odcházím s pocitem, že moje práce má přece jenom smysl 🙂

Zhruba deset let zpátky se mi tyhle myšlenky a pocity velikým obloukem vyhýbaly..
Cestou do školy potkávám bandu známých výrostků, jak se pomalu loudají ke vchodu. V šatně počkám na svého druháka a jdeme společně do třídy.        Nějaké „Dobrý den, Dobré ráno“? Leda ve snu.                             

Ve třídě všechno špatně- nemluví, mračí se, nic nechce, zadanou práci nedělá, naopak - napadá spolužáky a nezapojuje se do výuky.
Nedokázala jsem ho ničím zaujmout, naprosto mě ignoroval a hlavně ze mě cítil, že jsem bezradná. Cítila jsem se tak neschopná! Ani paní učitelka si kolikrát nevěděla rady- to byl i pro ni tak originální případ, že jsme naše postupy často konzultovaly i s odborníky.       

Ale ten nezbeda dál vysával veškerou moji energii a já jsem se potřebovala soustředit i na ostatní děti. Zařadili mě do speciální logopedické třídy, která se skládala převážně z dětí s poruchami řeči. Tento kluk sem byl přidělen na konci prvního ročníku nejen kvůli poruchám učení, ale i chování.                                       

Rok předtím jsem absolvovala kurz Asistenta pedagoga. Mé očekávání, že přijdu do třídy, usměju se na děti, ony zase na mě a budeme se vesele učit, se rychle rozplynulo jako dým. Za těch pár hodin výuky jsem bývala tak vyšťavená, že jít do jídelny na oběd, vyzvednout dítě ze školky a koupit rohlíky na večeři pro mě byly setrvačné činnosti.
Ptala jsem se sama sebe, jak je možné, že tak malé dítě nezvládnu ve třídě donutit dělat automatické věci. Neuměl si ani zavázat tkaničky, vysmrkat se, podívat se někomu do očí, držet správně tužku, umýt si ruce před jídlem a po použití záchodu- takové základy! Proboha, přišel z lesa jako Mauglí? Jako zvíře, slýchávala jsem kolemjdoucí ve škole..
Motivace odměnou, povzbuzování od spolužáků, ultimáta- nic nepomáhalo. Vytrvale nade mnou vyhrával. Nepustil si mě k tělu. A nebylo divu, byla jsem jen další dospělá osoba, která po něm něco chtěla, která ho nutila dělat věci, které neznal a nechtěl. Neviděl důvod. Došla jsem k závěru, že tahle práce nejspíš není pro mě.                                                               

Měla jsem sklony zvyšovat na něj hlas, použít i fyzický kontakt ve smyslu popostrčení, když zarytě stál, místo aby šel po chodbě do jiné učebny. To mě většinou stálo poškrábané ruce. Nebo naopak venku se zničehonic rozeběhl před projíždějící auto!

„A dost, nenechám se zavřít, tohle přeci není normální,“ blesklo mi hlavou. Čím dál častěji mě něco nutilo brouzdat po internetu a poohlížet se po jiné práci. Jiná cesta pro mě nepřicházela v úvahu. Na tohle fakt nemám. Potřebuju taky fungovat odpoledne jako matka a partnerka. Chodila jsem domů vydeptaná a s pocitem, že v krocení divé zvěře má práce určitě nespočívá.                                                                                     

Hlavně jsem byla zoufalá. Chtěla jsem přispět do rodinného rozpočtu a moc nabídek na ranní směnu kvůli školce není. Na druhou stranu se mi nechtělo to tak snadno zabalit a utéct. Ale hlavně jsem nesnesla pocit, že nějaký malý usmrkanec má nade mnou navrch.

V tom svém vnitřním boji jsem si připadala, jako kdybych spadla do divoké řeky, která mě někam nese a neustále mnou mlátí o kameny. Nemohla jsem se nadechnout, každou chvíli jsem byla pod hladinou a netušila, kde je nahoře a kde dole. Neviděla jsem břeh, mělčinu, jakoukoli skulinu, kterou bych se mohla osvobodit z té šílené jízdy.
Můj vnitřní boj se svou neschopností se pochopitelně odrážel i v mém osobním životě. Partner mi říkal, abych si práci nenosila domů, že cokoliv se děje, má to zůstat ve škole a odpoledne je má role doma s rodinou. Ale pro mě bylo těžké se odpoutat..                 

Dotazy směřované na kolegyně měly minimální zpětnou vazbu. Bohužel mi nikdo nedokázal efektivně poradit, protože na naší škole se s takovým žákem zatím nikdo ještě nesetkal. Neměla jsem jim to samozřejmě za zlé. Maximálně shodně reagovali ve smyslu, že tohle dítě nemá na této škole co dělat, že je ztracený, jako neřízená střela, vyroste z něj kriminálník a lámaly nad ním hůl.
A to je řešení? Prostě ho odsoudíme k životu v nelibosti? Vždyť nevíme, co má za sebou. Třeba se s tím dá něco dělat, jen musíme přijít na to, co. A do toho mě pořád pronásledovaly myšlenky ve smyslu, že starosti, problémy a trápení by měli mít dospělí a ne malé děti. Bylo mi to všechno moc líto. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě chytil za ramena a řekl, že můžu udělat tohle nebo tamto. Ale nikdo takový tu pro mě nebyl..

A tehdy mi to došlo.. že vlastně jeden z mála lidí, který věří, že je v něm něco dobrého a dá se to vykřesat, jsem právě JÁ. A jeho babička, která ho měla v péči.
Vidím to jiným úhlem pohledu! To je přesně ono- každý vždycky něco zkusí a když to nezabere, nechá to být. To já nedokážu. Říkala jsem si, že musím vyzkoušet i něco jiného, vždyť je to jen malé dítě, určitě musí mít jeho prapodivné chování nějaké racionální vysvětlení, vážný důvod. Něco přece musí fungovat!                                                               

Těch několik týdnů vzájemného trýznění se chýlil ke konci a já konečně spatřila pomyslné světlo na konci tunelu. Daly jsme si s babičkou na sebe kontakt a začaly se navštěvovat. Vzala jsem k nim i svého syna, kluci byli několik let od sebe. Chodívali jsme společně i ven na hřiště. Nahlédla jsem díky tomu do jeho soukromí. 

Babička mi osvětlila nedávnou rodinnou situaci a tedy vysvětlila původ jeho zatvrzelosti. Najednou jsem ho viděla v úplně jiném světle a říkala jsem si, že on je naprosto normální kluk, dítě, které potřebuje lásku a pochopení. A to, čím si prošel, byl důvod, proč byl před světem tak nepřístupný. Chudák malej, říkala jsem si a začala uvažovat, co musím změnit, abych probourala tu jeho ochrannou bublinu.

Začala jsem pročítat na internetu články a rady pro práci s dětmi s narušenou rodinnou situací, vzala jsem ho na kroužek, kde se pracuje s dechem a svým sebepojetím, ve škole se obrnila větší trpělivostí. Stálo mi to za to. Nechtěla jsem nad ním zlomit hůl jako ostatní. Věřila jsem, že je v něm dobro, láska a další krásné věci, jen je třeba to vykřesat. Přece nemůže být pozdě..
Začala jsem i tím, že ráno po příchodu jsem se ho zeptala, jak se dneska vyspal, jestli neměl špatné sny a jak to dneska vidí, jestli třeba nezkusí nějaké cvičení. Nebo se zapojit do dění ve třídě. Ale nenutila jsem ho, měl možnost volby. A ten MŮJ ZÁJEM O NĚJ A JEHO CITY BYLA CESTA K JEHO SRDCI….
Zdaleka nebylo vyhráno, ale našla jsem tu správnou a myslím, že nejlepší cestu 🙂
Po dvou letech mě přeřadili do jiné třídy, ale odcházela jsem od něj s pocitem, že ušel pořádný kus cesty a bude to jen lepší. A jeho základní návyky? Otevřel dveře a pustil mě dovnitř se slovy „dáma první“. Co dodat? 

Proto jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet s ostatními, protože každý se někdy dostane do situace, kdy by potřeboval nějakého parťáka, přítele na telefonu, který řekne: „Zkus to takhle..“
Já svou cestu musela najít sama, vy nemusíte.
Nabízím autentické osobní zkušenosti jako vzor pro vaši práci s dětmi. Každé dítě je jedinečné a má svůj příběh a hlavně svoji vlnu, na kterou je třeba se denně naladit.
Vaším osobním přístupem si dítě získáte a já vám ukážu, jak na to 🙂